Tak jsem se stal Žofrejem. Určitě bych měl vykládat, že ke své budoucí mužné jizvě jsem přišel při souboji nebo alespoň při pádu s ultralehkým letadlem. No, pád v tom byl. Takhle vypadal...

Téměř dvou kilová polička mne probudila ze sladké ranní dřímoty v útulné postýlce. Ač prázdná, samovolně vytrhla skoby ze zdi nad mou hlavou a přistála mi na frňáku. Z ničeho nic, jen tak. Krev a zmatek, takové bylo moje ráno třináctého - ne, nebyl pátek, ale úterý. Ministr vnitra Gross nasadil do akce Kryštof v celé zemi pětadvacet tisíc policistů, aby chránili náš život a zdraví, ale jen ten jeden u mé postele scházel. Zbrocen krví lil jsem na sebe v koupelně onoho hotelu studenou vodu. Když ani po dvou hodinách rozšklebená kůže v místech, kde mi na nose spočívají brýle, nepřestávala vypouštět červenou, sjel jsem k místnímu felčarovi. Svoji tragédií jsem vzbudil v čekárně i v ordinaci všeobecné veselí. Doktor Ondřej Bažant mi ránu nesešil, ale zalepil čímsi, čemu říkal motýlek. Pak mi napsal lejstro - nevím co s ním, ale tady je...

Říkal jsem doktorovi, že poličky na frňák samy o sobě - a ještě k tomu prázdné - nepadají jen tak. Že v tom musí být nějaké znamení.  "A teď jde o to vypátrat na co chtěla polička upozornit," pravil logicky dr. Bažant. Cestou autem nazpátek mi přeběhla kočka přes silnici. Když jsem došel na pokoj, zjistil jsem, že se mi motá hlava a telefonicky jsem zrušil všechny pražské schůzky. Zvostal jsem na venkově, přesto, že jsem měl uzávěrku fotografického časopisu, který zčásti naplňuji. A pak mne napadlo, že místo co by mne policajt ochránil před poličkou, na mne naopak poličku shodil můj anděl strážný, aby mi zabránil v cestě do Prahy lemované policajty. Anebo mi anděl nadělil budoucí jizvu, abych se konečně cítil jako chlap. Žofrej, jo to jsem teď já. Tak baby, dělejte s tím něco! Že ne? Tak co to ještě může být za znamení?!
 

Ale ještě než řeknu, jak k tomu došlo, poslyšte příběh loňského léta. Někde cestou od Ondřeje Hejmy (Žlutý pes) z jeho chalupy na Šumavě do Prahy mi z auta upadla přední poznávací značka. Není divu, protože je jen nasouvací (podle příslušných vyhlášek z doby narození mého auta před pěti lety) a nikoli přišroubovaná, jak by velel zdravý rozum. Chtěl jsem si zaregistrovat (a zaplatit) novou značku, ale na centrálním registru v Praze Na Jarově byla šílená fronta a navíc se ukázalo, že musím na STK (technická kontrola) atd. Tak jsem jezdil bez značky s předsevzetím, že si to co nejdřív vyřídím, až zbude trocha času. Jenže jsem navšívil kamarádku na chalupě u Trutnova, ta mi vynadala a s dcerou mi na počítači vytiskly papírovou značku. Nebyla to pro holky lehká práce, protože neměly tak veliký papír a musely to slepit ze dvou čtvrtek. Své dílko mi pak průhlednou izolepou přilepily na držák značky... To bylo začátkem srpna. A já jezdil. A jezdil a jezdil a jezdil. A trnul a trnul a trnul, kdy mi polišové vypráší kožich. Jenže jsem měl kliku. Uplynul říjen, listopad a pořád pohoda na cestách. Papírová značka se kupodivu příliš nerozpila (byla tištěna na inkoustové tiskárně) a já jsem pomalu zjišťoval, že jsem se do ní zamiloval. Byla totiž originální.Bílé partie kolem černých písmen začaly interesantně fialovět, papír se krásně nakrabatěl. Prostě umělecké dílo. Pak přišel osudový březen 2004. Telefonoval jsem při jízdě s mobilem u ucha, což se nesmí a z policejního auta jedoucího za mnou dolů do Kobylis si toho všimli. Předjeli mne, zastavili mne a chtěli řidičák. Jistě tušíte, že nejvíc nervózní jsem byl z papírové originální značky. Údaje v řidičáku ale kontrolovali podle zadní značky a tak si všimli toho, co jsem sám netušil - že mám prošlou technickou kontrolu. Pak mi vytkli kromě telefonování ještě  to, že jsem po jejich výzvě pozdě zapnul výstražné blikače "To jsou celkem tři hrozné přestupky, pane řidiči," řekl mi na rovinu ten menší ze dvojice policistů (sahal mi po bradu a to já sám sahám pod bradu vetšině české populace). "Zabte mne," zašeptal jsem a to se mi vyplatilo. Mrňous se podíval na mou schátralou tělesnou schránku a místo rány z milosti mi napařil pět stovek. Docela se mi ulevilo, čekal jsem větší pohromu. Vytáhl pokutové bločky... a teď to přišlo. Číslo auta šel vyplnit podle přední značky. Koukal jsem, jak  rutinně přiložil propisku k bločku a jak ještě rutinněji mrkl na číslo značky. Přál bych vám vidět jeho bulvy, které se náhle zvětšily rychlostí nafukovaného gumového balónku na pouti."Co to vidí mé oči, pane řidiči," zasípal mrňous. "Á há jé šedesát sedmdesát, pravda, trochu krabatě," přerecitoval jsem číslo své značky. On pravil:  "To je ten čtvrtý, ale naprosto nejhroznější přestupek, ba dokonce čin!" Ukázalo se však, že mrňous je charakterní a zůstali jsme na těch pěti stovkách. Musel jsem ale slíbit, že si značku nechám vyměnit. Udělal jsem to, ale na památku jsem si ji vyfotil - když jsem ji strhával, tekly mi slzy. Posuďte sami. Není krásná?

O tom, že je popularita zrádná, svědčí můj příběh, přestože nejsem vůbec populární. Tereza, dcera mé kamarádky, dostala od učitelky domácí úkol, aby podle obrázků ze společenských časopisů sestavila svoji rodinu. Tedy aby si vybrala "jako maminku" (přesto že má skutečnou), jako tatínka" (přesto že má skutečného), "jako babičku" (přesto že má skutečnou), "jako dědečka" (přesto že má skutečného)... Za maminku si zvolila jednu americkou herečku, za tatínka jednoho amerického herce, za babičku jednu španělskou pěvkyni a za dědečka jednoho švédského bankéře. Taky si měla zvolit "jako manžela". A teď to přijde. Shodou okolností nalistovala v časopise moji podobenku s nějakými bláboly o tom, jak jsem úžasný. Znovu podotýkám, že materiály o mé maličkosti se v českých médiích vyskytnou jednou za uherský rok. "Vem si za manžela Olega," radila kamarádka dceři v náhlém návalu krve do hlavy (anebo si u mne chtěla kamarádka šplhnout a tahat pak na to konto ze mě rozumy, jestli je lepší nikon nebo canon - taky totiž fotí - určitě bych ji jako zeťák vyhověl). Asi tušíte, jak jsem dopadl. "Olega?", ohrnula nos moje potencionální nevěsta Tereza, "to ani náhodou." Za ženicha si vybrala jednoho anglického prince. Suma sumárum podávám výčet naštvaných, uražených a ponížených. Tedy z mého hlediska dostala na frak především moje ješitnost. Dále zuří skutečná maminka, skutečný tatínek, skutečná babička a skutečný dědeček. A konečně i Terezka, kterou domácí úkol moc nebavil - na vdávání se ve svých deseti letech ještě necítí. Jediným šťastným člověkem v celém příběhu tak nakonec byla paní učitelka. Za jedna! PS: škoda, že si v rámci domácího úkolu  nemusela Tereza vybrat svoji učitelku, třeba by závěr tohoto povídání dopadl úplně jinak. 

Když jsem byl malý, pytlačil jsem pstruhy ve vlkančickém potoce. Kluci to po mně zdědili a o něco později pytlačili okounky i jinou havěť v jevanském potoce. Své úlovky tahali nahoru na kopec v igelitových pytlících a pololeklé je dali do velké nádoby s vodou na praní prádla pod rododendronem vedle chaty. Tam se ryby vzpamatovaly, ale v letních vedrech postupně pochcípaly. Proto jsem se ani nedivil textu písničky na druhém albu Wohnoutu: "Jedna ryba byla shnilá, byl to okounek". No a jejich nejoblíbenější gramofonovou deskou byly povídky Oty Pavla "Jak jsem potkal ryby", které do omrzení poslouchali v podání Jiřího Sováka. Proto  jsme letos na Štědrý den vyrazili do kraje Oty Pavla k Berounce. Z Bránova jsme sešli dolů k řece a proti proudu jsme došli kolem jezu u Nezabudického mlýna až k převoznické chalupě pana Proška. Tam Jirka Zeman, který už dávno patří taky do rodiny, sundal ze zad baťoh a vylovil z něj dobroty od své mámy - zejména nejlepší sekanou na světě. A plzeňské pivo. Byli s námi také tři psi, Bony, Bára a Bobina a můj brácha Zdeněk. Pokaždé ovšem vyráží naše pánská jízda jinam. Výlety založil můj táta, když byly Matějovi tři roky, to jsme byli na Slapech. Já zatím scházel jednou, když jsem v roce 1989 fotil převrat v Rumunsku.

Cestou od Bránova k Berounce 24.12.2004 ve 13.00. Zleva Matěj, Honza, Bobina (za Honzou), Jirka. Stíny vpravo dole: Zdeněk a já (já jsem ten stín úplně v rohu).

 Tak to by byl report o každoročním vánočním výletu. A co dál? Chystám se na Monínec, abych oblažil svoji třicetiletou maminku Vendulu a o něco málo staršího tatínka Jardu svoji přítomností při příchodu letopočtu 2004. Nevím, jestli jsem vám to říkal, ale před rokem mě adoptovali. Malý problém je pouze v tom, že moji rodiče jsou o dost mladší než já, což někteří omezenci nedovedou pochopit. Přesto doporučuji všem: do Nového roku s novými rodiči!   

Jsou lidé z pevných látek a jsou lidé z těkavých plynů. K těm z pevných látek patří má bývalá tchyně, kterou jsem (na rozdíl od tchyňobijské většiny mužské populace) měl a mám rád. S tou když se něco domluví, platí to na věky věkův. Na schůzky chodí v předstihu a když peče koláč, můžete vzít jed (tedy ne doslova) na to, že bude skvělý, i když ona bude tvrdit, že se jí tentokrát nepovedl. Prostě ona je VELKÁ JISTOTA. Pravým opakem je můj současný přítel Dušan - domluvíte-li si s ním na 100% cokoliv, můžete si být na 200% jistí, že se to na 300% nestane. To vám Dušan zavolá domů na periferii, ať s ním jdete do centra Prahy na pár piv. Vy odmítnete, protože jedete autem naložit rámy na fotografie do galerie v centru a máte to tam domluvené. Dušan vyšle po telefonu pár srdceryvných vzlyků o svých problémech intimního rázu, které fakt potřebuje probrat. Zželí se vám ho, auto necháte doma, vyzvednutí rámů zorganizujete na jindy a vydáte se za Dušanem do centra sockou, tedy autobusem, tramvají a metrem. Zasednete do patřičné hospody a Dušan nikde. Voláte mu a on bezostyšně tvrdí, že myslel jinou hospodu. Tak řeknete: "Ok, nehádám se, jdu tam za tebou". On vám ale sdělí, že tam stejně není, protože musel z objektivních důvodů naše setkání o půl hodiny odložit a ať na něj tu půlhodinku počkám zde, když už jsem to tak zvrtal. Čekáte půl hodiny, hodinu a on pak přijde, objedná si malé pivo a začne koukat na hodinky. "Co je ty vole," začínáte tušit oněch 200%, "proč malý pivo?" Vysvětlí, že musí ihned odejít za svým jezevčíkem, protože pes je náhle sám doma a vyl by. Samozřejmě v tu chvíli už v sobě máte minimálně tři velká piva, rámy v galerii zvolna tlí a co s načatým večerem? A tak to jde léta. Dušan ovšem podoby své těkavosti neustále zdokonaluje, jde s dobou. Kupříkladu elektornická pošta... Od historické chvíle bezplatných zřizování elektronických schránek má asi třicet e-mailových adres s různými provozovateli. Aby mailování druhým zase až tak příliš neusnadnil, před zavináčem používá nejen modifikace svého jména, ale i literární pseudonymy (pět kousků). A tak se nedivte, že se od Dušana nikdy nedočkáte odpovědi. Když se s ním pak potkáte v tramvaji, vysvětlí vám, že jste úplný blbec, protože mailujete na adresu, kterou už minimálně měsíc nepoužívá (což prý ví každé malé dítě). Stalo se mi dokonce, že mi zřídil mailovou adresu (aniž bych to po něm chtěl) a na tu mi pak tvrdošíjně posílal poštu a pak nadával, proč se tvářím jako mrtvý brouk. Těkavou lahůdkou jsou Dušanovy telefony. Momentálně má tři pevné linky a tři mobily. Na všech šesti linkách má zřízené záznamníky. S délkou ohlašovací zprávy na záznamníku, kterou vlastnoručně (vlastnohubně) vyrábí, si nijak neláme hlavu. Chcete-li si tedy s Dušanem pokecat po telefonu, probíhá to následujícím způsobem. Zavoláte namátkou jedno z čísel a Dušanův hlas na záznamníku vám po zdlouhavém vyzvánění vskutku stručně oznámi: "Dobrý den, tady Dušan, právě jste se dovolali do mojí hlasové schránky, nejsem však přítomen. Nevěšte však hlavu, protože mi můžete nechat zprávu. Pokud se ovšem se mnou chcete spojit osobně, můžete také použít číslo (teď slyšíte dlouhou pauzu a šustot papíru - to ten kokot při nahrávání zprávy hledal po kapsách ten správný papír s číslem) 421 328 256. Děkuji za zavolání a těším se na brzkou slyšenou. Jo a ještě něco - pokud se rozhodnete nechat zprávu, udělejte to až po pípnutí. Děkuji, že jste zatelefonovali a přeji vám hezký ničím nerušený den, naschledanou. Pro jistotu vám ale ještě zopakuji číslo, moment (dlouhá pauza a šustot papíru) 421 328 256 (dlouhá pauza a šustot papíru), počkejte, na konci je sedmička, takže původní číslo neplatí. Opakuji, že původní číslo neplatí. Správné číslo je 421 328 257, tedy na konci je šestka. A teď můžete nechat zprávu - ale až po pípnutí." Postupně ovšem navštívíte všech šest Dušanových záznamníků (trefujete se do překlepů se šestkou a sedmičkou atp. takže telefonátú je ve skutečnosti trojnásobek), kdy vás ten poslední pokus odkáže na první telefonní číslo a Kruh se uzavírá. Ptáte-li se mě, proč je Dušan takový, mám pohotovou odpověd - narodil se s tím. Jeho majestát VELKOU NEJISTOTU nelze polapit u piva ani profackovat - než se vzchopíte k činu, vše je už jinak. Že vás stojí intimní schůzky po hospodách a bludné telefonáty fůru času i peněz? Na to má i Dušan pohotovou odpověď: "Je to tvůj čas a tvoje peníze a s těmi si dělej co chceš."